Naše kapela, díl třicet dva. Vrať ty prachy

Úterý, 12 Červenec 2011 15:32

Tenhle příběh je plnej klukovský pomsty, opravdovosti, nožíků se stříbrnou střenkou a Rychlejch šípů. Účinkují v něm autor blogu, jeho kamarád Lukáš z kapely Kurva od vedle a jedna zrádná krysa, kterou sežehne oheň pekelnej, jestli se vám to hodí do záběru. Posaďte se, už běžej úvodní titulky.

Byl to poslední koncert v roce 2011, kterej kapela První – Poslední ohlásila. Přibrala si k tomu kamarády z kapel Kurva od vedle a Idolls, který se píšou iDolls. Celý se to odehrávalo v pražském klubu Kain na Žižkově, ale tenhle záběr klidně vystříhněte, jestli máte málo filmovýho materiálu.

Pak je důležitá scéna, jak se kamarád Lukáš von Kurva vrací z hospody. Je to ve Vršovicích, léto, šero. Chodník zleva i zprava, ale Lukáš to vyrovná. Je rozcuchanej a plnej vášně. Na ulici potká kluka, kterej má na zádech usmolenej batoh a v něm plakáty. „Ahoj,“ říká Lukáš klukovi a kluk se zastavuje. „Ty lepíš plakáty? My máme koncert, vylepil bys nám taky?“ pokračuje dál a kluk souhlasí.

Dohodnou se na ceně a pak by tam mohla bejt scéna, jak Lukáš leze do svýho sklepního bytu. Všude hromady věcí a přemnožený myši, který se před rokem osvobodily z akvárka a teď se nekontrolovatelně množej po bytě a ztrácej zbytky domestikace. Pak Lukáš napíše autorovi blogu esemesku: Necháme si vytisknout sto plakátů? Nebo pět set? Já to zajistim, ty domluv klub. Autor blogu se vrátil právě stejným způsobem z jiný hospody. Souhlasí.

Pak detail hromady plakátů. Stálo to majlant a auto autor blogu je veze na Žižkov. Krouží jednosměrkama tam a zpátky. Z auta vystoupí u cíle kromě něj i Lukáš. Ten prozvoní lepiče plakátů. Lepič vyleze z baráku. Ještě letmá dohoda o ceně a podmínkách tendru. Lepič dostane prachy a hromadu plakátů. Kousek od nás stojí jeho holka v červený sukni, což je v tu chvíli asi to nejzajímavější. Nad Žižkovem tmavnou mraky.

Pak přijde den, kdy má lepič plakáty vylepit. Ano, divák tuší správně. Sálem už letí kelímek popcornu rovnou k plátnu. Kdo mohl tohle natočit, tak triviální zápletka... Lepič plakáty nevylepí. Když se mu Lukáš dovolá, tvrdí, že je za 30 minut jde lepit. Následná kontrola dokazuje opak. Dohodnuté ulice Žižkova a Vršovic nezdobí ani jeden plakát obnažený ženský, na který jsou nápisy kapel.

Pak přijde koncert. Kluci hrajou dobře, nakonec pár lidí přijde. Autor blogu, zpěvák kapely, se rozjel a chce rozbít lepiči hubu. Neví jak a asi by to nedokázal, ale ta chuť ho baví. Lukáš se opil, je hodný a takovou chuť nedostal. Oba hrdinové mají postavu šachistů a duši tiskařských učňů.

Tahle scéna je důležitá: Je to finále příběhu. Měla by tam bejt dramatická hudba v podkresu. Nějaký klišé, aby bylo vidět, jak je to všechno pitomý.

Lukáš se za pár dní vrátí z výletu z Ukrajiny, kde hledal hroby svých předků. Autor blogu se vrátil z Německa, kde hledal fabriku, v níž byl jeho děda totaleinsatz. Lukáš i autor blogu mají teď náladu si to s lepičem vyřídit a Lukáš je navíc čerstvým majitelem ukrajinských cigaret značky Bond, kterejma se pochlubí, když kluci jedou zase na Žižkov.

Nevědí už přesně, ve kterým baráku ten kluk bydlí. Taky nevědí, jak se jmenuje. Prej možná Tomáš. Takže suma sumárum vědí prd. Auto prokličkuje Žižkovem a zastaví. Oba gangsteři vystoupí a bouchnou dveřmi. Ten zvuk je pro film důležitej. Jenže před domem, kterej by mohl bejt ten pravej, stojí zhruba čtyřicetiletej plešatej zátylek v červeným tričku a telefonuje.

Kluci čekají za rohem a občas vykouknou. Hrdinové. Tlusťoch telefonuje pět minut, deset minut, půl hodiny. „Tady platí pravidlo z diskotéky. Když takovejhle pitomec otravuje holku, za kterou bys chtěl jít, je důležitá trpělivost. Protože minimálně jedno pravidlo tutově platí: Jednou se prostě musí jít vychcat,“ říká autor blogu Lukášovi a Lukáš nemluví. Kouří James Bond s ukrajinským kolkem a má koženej ksicht i bundu.

Trvá to třičtvrtě hodiny a tlusťoch opustí místo před vchodovými dveřmi do domu. Kluci tam vlítnou jako hladoví. „Ty vole, ten barák nemá zvonky,“ říká Lukáš a má pravdu. Barák je nemá. Jenže je otevřenej. Kluci tam vlezou a koukají na dopisní schránky. Tomášové tam bydlej tři. Takže co? Pak se z chodby ozve hromovej hlas a kluci zdrhnou. Bojej se, že se vrací zátylek a nakope jim zadky. Nad Žižkovem už je zase úplná tma.

Klepat Tomášům na dveře se jim nechce. Telefon na lepiče už dva týdny nefunguje a zavolat se mu nedá. „Tak mu napíšeme výhrůžnej dopis a hodíme to všem do schránky,“ napadlo autora blogu. „No jo, ale fízlové mají moje otisky,“ říká Lukáš, když už autor blogu vytahuje propisku. „Ale moje maj taky,“ přiznává autor blogu. Jeho výhrůžka, po který se měl lepič podělat, mu začala v myšlenkách vyprchávat. Nakonec lístek hodili všem třem Tomášům do schránek. Jestli to teda byl ten správnej barák a lepič nelhal o svým jméně, tak to vyjde. V opačným případě ráno nějakej žižkovskej fotřík otevře svoji dopisní schránku, která bude páchnout pomstou. Uvnitř najde kus roztrhanýho papíru s logem Povodí Vltavy. A na něm nápis: Vrať ty prachy za plakáty. Nebo.... nebo se nám aspoň ozvi.

Kaniec filma

Víc příště.

Komentáře

Přidat Nový