kapela První-Poslední

Naše kapela, díl třicet jedna. Známka punku s Jardou Švecem

Úterý, 24 Květen 2011 14:59

Nejmíň důležitý na světě je definovat punk. A protože kapela První – Poslední je nejméně důležitější na světě, postavila si na základě tohohle svého koncertu definici punku. Předně musíte hrát pro Jardu Švece, o němž zpívá Visací zámek, že „hrála v kapele s Jardou Švecem a myslela, že je to známka punku.“ Pak musíte taky hrát ve starým vlhkým protiatomovým krytu. Musí tam bejt konflikt a v ideálním případě zdrhne zvukař a ještě vám vynadá. Tak tohle od teď známe.

Začalo to tak, že náš saxofonista Vojta říkal, že se zná s pořadateli na Parukářce. Parukářka je vrch na Žižkově, pod nímž je protiatomový bunkr, který slouží k izolaci kapel od lidí. Jak se ukázalo, Vojta se opravdu s producentem klubu znal a koncert domluvil. Abychom nebyli sami, producent vymyslel, že s náma bude hrát ještě cross overová kapela.

Jenže pár dní před koncertem se nás cross overová kapela ptala, proč ji uvádíme na webu jako účastníky koncertu, když o ničem nevědí. Tak jsme to kapele vysvětlili, odkázali je na pořadatele a začali tušit potíže. Pro sichr jsme domluvili ještě jednu spolukapelu. Posléze jsme se dozvěděli, že majitelé klubu producenta vyhodili a my jsme takové nechtěné dědictví. Jeho poslední pomsta.

Do bunkru nás čekalo cca 17 metrové klesání s 84 schody. Tahat bedny na zádech nebylo nic moc. Dole byl Jarda Švec. Jako démon, který žije v podzemí. Těžko říct, kolik mu je. Je legenda a u legend se nepočítá věk, ale zážitky. Jarda vydá tak na tři jaderný výbuchy, válku v Korei, srážku s vlakem a oběd v Eurestu.

Tady je nutný říct, že paralelně s naším koncertem v bunkru probíhal ještě jeden nahoře na vrchu Parukářka. Na denním světle, u stánků s pivem, u slunečníků, na zelené távě. Takže dolů nikdo nepřišel. „Ty vole to já jsem starej a mam víc živejch kamarádů než vy,“ provokoval Jarda při zvučení kapely První – Poslední.

Zvučení probíhalo metodou pokus - omyl. Jarda něco zapojil, pak to vohulil a buď to začalo řvát a vazbit, což znamenalo, že to funguje, nebo se nestalo nic a tak Jarda vyzkoušel vedlejší tlačítko. Za hodinu bylo jakž takž nazvučeno a my jsme byli napůl hluší.

Pořád nikdo z fanoušků nepřicházel, nic divnýho. „Hele, tak se na to vysereme a půjdeme se normálně vožrat do hospody, ne?“ odrazoval Jarda kapelu od vystoupení. „No ale ještě přijdou další kapely. A když jsme to už nazvučili, tak si dáme aspoň takovou veřejnou zkoušku,“ oponovala kapela. „Ste nějaký vonanisti nebo co?“ zkoušel to ještě Jarda, ale to už kapela začala hrát.

Pak přišli lidi. Pět, deset, dvacet, nakonec třicet. Převážně fanoušci ostatních kapel. Jarda ukázal na rukou vztyčené palce, jako že jsme jedničky.

Dohráli jsme. Jako po každém koncertu jsme byli nešťastní. Každý zvlášť. Je to takový náš úděl. Nastupovala druhá kapela. Měla s sebou svoje aparáty, které musel Jarda znovu nazvučit. A v ten samý moment dorazila cross overová kapela. Jeli z daleka a měli sakra velké bedny. Celé to stěhování a vysvětlování, že jsme tři kapely a ne dvě, Jardu zmořilo. Zjistil, že jsme ta poslední pomsta.

Začal jančit, jak dokáže jen on. V podřepu mával svisle rukama nahoru a dolů, kurva střídala prdel, hovno krávu a dementi debily. Paráda. Pak Jarda zkoušel najít někoho zodpovědného, kdo to pořádá. Křičel sice hezky, ale ten vyhozený producent tam fakt nebyl.

Kapela První – Poslední začala vyklízet pódium, druhá kapela, kterou odmítl Jarda zvučit, si s ním dávala fén. Pro neznalé – fén je intenzivní komunikace mezi dvěma obličeji vzdálenými od sebe pár centimetrů, při které vlají vlasy. Vypadalo to na bitku. Do konfliktu se začali přidávat fanoušci kapel a nikdo nevěděl, kde tohle skončí.

Hrobové ticho krytu rozezníval jen histerický řev. Jarda nakonec utekl z klubu a vypnul aparaturu. Hrát se prý nebude. Nebyl nikde k nalezení. Druhá kapela alespoň zapnula co šlo, a začala zpívat akustické protestsongy, jako je U stánků na levnou krásu, Podvod a podobně. Pak se vrátil Jarda, protože se bál květinové revoluce. Měl s sebou majitele klubu, který se asi taky bál, a tak aparaturu zapojil. Jarda ale nepřestal protestovat. „Ty vole tak já si založim uměleckej klub a pak poslouchám takovýhle sračky.“ Nicméně zvučil. Pokus – omyl. Nakonec hrála cross overová kapela a zřejmě i zdárně dohrála. To už v klubu nikdo z První – Poslední nebyl. Poslední, autor tohohle blogu, doplatil ztrátu ze vstupného a zmizel na 84 schodech. Pro tohle stojí za to mít kapelu, protože ve skautu se tohle zažít nedá.

Víc příště.

Komentáře

Přidat Nový

WebCrash

|212.67.66.xxx |2011-05-24 17:57:18

Nutno doplnit, že Jardovi umřela maminka a že to zjevně (již nějaký čas)
zapíjel, což ho sice neomlouvá, ale zároveň by nás to mělo nutit ke
shovívavosti, neboť nikdo z nás si (zatím) takovou situaci nedokáže ani
představit. Krom toho, chlastat 14 dní v kuse ve vlhkém sklepení, zhrzen
bolestí ze ztráty milované osoby, obklopen nechápající mládeží je podle
mě známka punku.