Naše kapela, díl dvacet devět. Máme desku. Ahoj babi

Čtvrtek, 29 Červenec 2010 17:57

Ahoj babi. Já vim, že jsi mi říkala, abych už „nedělal tu skupinu“, ale nedám si říct. Teď jsme s klukama natočili bezva desku. Poslechnout ti jí nedám. Máma a táta ji taky neuslyšej. Možná ji pustím strejdovi Honzovi, protože hodně pije a už 29 let chodí s tetou Mirkou a furt se ne a ne vyžvejknout, jestli si jí vezme. Ono je to důležitý rozhodnutí a musí si to rozmyslet, víš? Jako my v kapele s tou deskou.

Trvalo to rok a půl než jsme šli znova natáčet. Z předchozího natáčení jsme si každej odnesl fóbii, případně tik. Byly to nervy. Takže můj nápad zaplatit si znova studio brali kluci jako výraz agrese a odmítli ho. Náš novej saxofonista Vojta teda sehnal kamaráda, kterej má digitální nahrávací mix. To je babi taková věc, která ti dokáže něco nahrát. Takový jako rádio. Ale jde to pak zopakovat, to co tam hráli.

Protože jsou kluci v kapele zodpovědní zhruba tak jako já, jeden se den před natáčením tak ožral, že na to úplně zapomněl a druhej volal hodinu po začátku natáčení, že asi přijde za hodinu. Přišel za dvě. Ty bys jim dala určitě pár facek.

Natáčeli jsme to ve sklepích redakce Respektu. To je časopis, ale nejsou tam ani recepty ani horoskopy ani střihy na šaty jako v Burdě. Je tam hodně písmenek a divný obrázky.

Taky jsem asi tejden před nahráváním odpálil kombo. To je takový jako rádio. Ale nejde tam zopakovat, co hráli... Bez toho rádia nehraje kytara. Ale dopadlo to dobře, opravili ho zrovna den před natáčením. Jo a ještě si náš saxofonista Vojta pochroumal nohu a nechodí. Ale i tak to nahrál většinou na první zátah.

Takže si babi jako představ, že začínáme natáčet. Už je dvě hodiny po začátku, ožralové postupně přišli. Zvukař Lukáš má to svoje rádio položený na pultíku, my ty svoje rádia kolem sebe. Koukáme jeden na druhýho. Čekáme na startovní výstřel. Pak začneme. Nahráváme to všichni dohromady, protože každej sám bysme se netrefili.

První nepovedenej pokus. Druhej nepovedenej pokus.. třetí... čtvrtej... jeden schováme do zálohy a pak zase dál. Ožralové už to nechtějí hrát. Usínají a mají na ksichtě rudý kola, podle kterejch se dá poznat, kde mívají za normálních okolností voči.

A pak se něco jakoby zlomí, praskne. Opilci se probudí, najdou zbytek síly a vyrazí dopředu. Něco jako Zátopek. Toho znáš z rádia. Taky už nemohl, ale pak toho Anglána Peterse předběhnul. A z nás takhle vypadlo čtrnáct skladeb. Trvalo to asi osm hodin.

Na druhej den natáčení zbejval zpěv, nějaký doplnění kytar a drobný opravy. Opilci vystřízlivěli a vypadali ještě hůř než první den. Já to tušil předem, a tak jsem se rozhodl přebrat jejich pochodeň. S kamarádem Radimem tomu říkáme „gaučová apokalypsa.“

Normálně přijdeš domů, posadíš se na gauč. Kolem sebe rozmístíš všechno jídlo pití a kouření a začneš to do sebe cpát. Když už je z tebe poloviční idiot, pustíš si v telce nějakej bezva film. Ideální jsou dokumenty o historii country music, filmy se Spencerem a Hillem, Potkali se u Kolína nebo Jen počkej zajíci. Musí to v tobě ale budit emoce, žádný rezignovaný civění. Taky je u toho dobrý telefonovat nebo psát kamarádům a sdílet společný pocity.

Kýženej cíl pak obvykle nastává, když si k ránu mrskneš do dvd (to je takový jako rádio) bezva hudbu hodně nahlas. Slabší povahy dokonce pláčou, někteří křičí v duševní extázi, jiní začnou dělat zásadní životní rozhodnutí než zakopnou o ovladač a jebnou s sebou o koberec. Ráno se pak probudíš na tom gauči ve velmi nestandardní poloze a všude to vypadá jako po válce. Když není víkend, sebereš se a jdeš pokorně do práce – gaučová apokalypsa.

Akorát je potom blbý natáčet desku. Dostat ze sebe nějakej zvuk je dost těžký. Taky kamarádi ti moc nepomůžou. Některý si ani nepamatujou, co den předtím natáčeli, a to ti sílu nedodá. Když se do nich a sebe snažíš dostat něco k jídlu, v pizzerii se nahlas divěj, že na baby pizze nejsou nakrájený kousky dětí. Pracuj s takovým materiálem. Pak ve sklepě čekáš na ticho, zpíváš, ale do sluchátek něco hrozně chrastí. Otočíš se a zjistíš, že basák má ruku až po loket v obřím pytlíku s brambůrkama a cpe to do sebe. Myslim, že tohle by mi u soudu jako důvod ublížení na zdraví prošlo. Ale vydržel jsem to. Myslim, že z toho, co jsme si při natáčení v podobnejch situacích řikali, by byla i samostatná deska.

Ale i tahle fáze dopadla celkem dobře. Lukáš je klidnej a hodnej zvukovej mistr. Víkend je pryč. Deska skoro hotová. Teď ji nějak počechrat, promíchat. Žádná platinová kvalita to samozřejmě nebude. Ale dobrá živá nahrávka jo. Budou tam emoce, bolest, divokost, neučesanost. A bude to chytrý. Strejda Honza by to mohl ocenit. V září desku vytáhneme ven a pokřtíme. Ale nebude to deska, bude to CD. To se dá pustit na takový věci, co vypadá jako rádio. Měj se fajn, o víkendu se ukážu. Víc příště.

Komentáře

Přidat Nový