Naše kapela, díl dvacet sedm. Walterloo, olomoucká epopej

19. března 2010

Je pátek, něco málo po obědě. A část kapely První-Poslední vyráží do Olomouce vlakem. Jelikož je to pražská kapela, nic jiného než Pendolíno nepřipadalo v úvahu. Pár fotek pro nevěřící vnoučata a hurá do posledního vagonu. Potom, co kluci zjistili, že je to obyčejný vlak plný ospalých lidí, vrhli se na propagační materiály zabalené v celofánu. Vojta (basák) luštil křížovky a Vojta (ságo), když zjistil, že v nich není nic k jídlu, zmizel hledat jídelní vůz. Cesta ubíhala celkem rychle. A než jsme se vůbec stihli zeptat průvodčího, jestli Žaluda je homosexuál, byli jsme na místě.

Marně se rozhlížíme po vchodu do metra. "Snad nebudeme muset jít po povrchu", zašeptal někdo. Před námi se otevřelo obrovské nedostavěné prostranstí s trolejbusouvou zastávkou. V kapse jsem nahmatal svuj tajný trumf, kartičku OpenCard. Bémovo srdcové eso. O to vetší překvapení bylo, když mě řidič tramvaje vykázal ze soupravy s tím, že kreditní karty nebere. Namítnout nešlo nic. Neznaje město, nezbylo nic jiného, než pronásledovat odjíždějící tramvaj jak zatoulání psi uzenářské auto. Cestou potkáváme lidi. Mají dvě ruce, dvě oči, smějí se. Ale něco je divně. Vůbec jim nerozumíme. Každé nové slovo, je důvod k nesmírnému veselí. Opakujeme ho, pokřikujeme ho po sobě a blbě se tomu tlemíme i když nevíme co vůbec znamená.

Ubytování proběhlo na kolejích, před dveřmi už na nás natěšeně čekal vrátný. My jsme na něj pak museli čekat u vrátnice, než dokouřil. Vrátný patrně žil uplně v jiném časoprostoru. Slovo trvalo minutu, věta hodinu. A konec věty zakončil vždy pregnantě, zcela čistě, dovětkem: "jaaaa?" Pražáčci po sobě koukali, a lámali si hlavy nad tou prazvlaštní ich formou. Ale aby mu to nebylo líto, objednali si předtím pokoje pro pět lidí, stáli před ním 3 a mezi sebou se překřikovali, že ten jeden ještě příjde. Starý pán byl zmaten. "Chlapi, ste mi v tem udělali boerdel, jaaa? Pokoj dvěstašest, jaaa? Pokoj dvěstasedm, jaaa?" Vydal klíče a čekal na toho dvojčlověka co měl ještě přijít.

Koncert se blížil, ke kapele se přidali poslední členové. U-klub, kde se koncert ten večer konal jsme přejmenovali po našem vzoru z vrátnice na jůů-klub. Doteď vlastně nevím jestli mu tak opravdu neříkají. Petr se pustil do rozpravy s provozovatelem klubu. Když mu řekl, které kapely budou ještě s námi hrát. Odhadl návštěvnost tak na 100 lidí. Ty jo, rýsoval se dobrej koncert. Všude plakáty Anety Langerové, Wohnoutu, Mňágy a mezi nima naše coura s telefonem.

Dojem rockových legend trošku pokazilo zjištění, že kapela co pořádá vybírá vstupné a obhospopodařuje šatnu. Marně sem si představoval Anetu jak připíchne poslední špendlík na bundu a vyběhne na jeviště. Za to představa Petra v namořnickém tričku v roli šatnářky, začínala nabírat na realističnosti. Ještě, že ty hajzly sou aspoň zadara, povzdechl jsem si. Čas neúprosně začal běžet dál. Občas někdo přišel, ale většinou se zjistilo, že patří do jedné z kapel. Blížila se devátá, a kytarista z Haiku, jen tak mezi dveřmi prohodil: "Tak mi jdem hrát." V obrovském sále bylo v tu dobu pouze 10 platících a ti se ještě tísnili v přilehlém baru za zavřenými dveřmi. Nevěřil jsem, jdu zkontrolovat vstupní dveře, jestli nejsou zamčené. Kupodivu nejsou, trošku mě překvapí náš polonahý basák, který pobíhá venku.

Strašně rád bych tady ten příběh otočil. Napsal něco, že za Vojtou vyběhl zájezd dívčího tábora. Ale ne, kdo zná hořkosladké příběhy o První-Poslední, ví že už ten večer nikdo nepřišel. Byla to škoda, olomoucké kapely hrály skvělou muziku. A i PP, až na písničku Neviditelný, u které si každý člen přeje být opravdu neviditelný, předvedla svůj heroický výkon. Nenechali jsme si zkazit náš první a poslední večer v Olomouci. Podařilo se mi dokonce najít výhru 20 kč v chipsech, a navýšit tak náš rozpočet na -1680kč.

Ráno už nebylo tak veselé, tak plné očekávání. O půl jedenáctý pro nás měl přijet Žaluda Pendolínem. Podařilo se nám přijít o něco dřív než by se hodilo. Na peroně nikdo nebyl. Bassmaker Vojta by jen těžko zapřel, že vstal zhruba před hodinou. Trošku se protahoval, když najednou parkrát za sebou vykřikl: "Baník pičo! Banik pičo!" Nikdo to nepochopil. A asi ani to nepochopili policisté, kteří čekali ve služebně na vypravení rychlíku chuligánů Sigmy do Prahy. Ona totiž zrovna ten den hrála Sigma v Praze. A my stáli přímo na tom osudném nástupišti. Vyběhli ven z dálky, bylo vidět jak se ještě zapínají, zaskočeni brzkým příchodem fanoušků Sigmy. Dál už si jenom pamatuju toho psa co obvykle hledá svačiny v baťozích jak mě drží za ruku a táhne po nástupišti. Kamsi. V hlavě mám jenom jednu myšlenku. "Jaaaa"..."proč sakra jáááá?"

Komentáře

Přidat Nový

Z.	\|213.192.29.xxx \|2010-03-23 15:31:05

Ex- přítelkyně zdraví kapelu a omlouvá se, že nedorazila, ale když
nedorazil ex - basák..

Chernobyl generation

|83.208.155.xxx |2010-03-23 17:01:37

Tak jsem se po dlouhé době docela kvalitně zasmál, zejména ta pasáž o
objevování krás našeho města stála za to. Doufám, že brzy přidáme
podobně vtipnou odpověď o našem výletu do Prahy :-). Teda třeba už s
happyendem.
Honza

P.S. Ten koncert byl asi blbě načasovanej, ten týden se
odehrála hromada akcí a lidi už byli zničení. Jenže kdo to mohl v lednu
tušit...