Naše kapela, díl dvacet šest. Basák odešel. Je to černý

Středa, 30 Prosinec 2009 11:30

„A vod koho to víš?“ položil dědek půllitr na stůl. Další dva dědci, kteří s ním seděli u stolu, udělali totéž. „Vod něj,“ odpověděl prostřední z nich. „Von ti to řikal, jo?“ ujišťoval se. „Jo, řikal. Je to úplně černý,“ vynesl trumf svojí historky dědek.

Bylo den po Vánocích a v hospodě neseděl skoro nikdo. V televizi skákali sportovci na lyžích, za barem hospodská leštila z nudy sklenice. Ten nejzvědavější dědek seděl v čele stolu. Seděl tam už od rána a ze všech tří měl největší žízeň. Vaťák si ale ještě nesundal, aby to vypadalo, že stova přišel. „A jak je to možný, že je to černý?“ ptal se dědka – majitele histiorky. Ten byl o něco starší, nebo spíš vypadal hůř. Přes silná dna brýlý sotva viděl na pivo. Červený pruh na svetru obepínal obří břicho. „No to je tak. Když jsou lidi, co nemůžou mít děti, tak jdou na umělý oplodnění. Ze skumavky, rozumíš?“ vysvětloval. Třetí dědek dopil kořalku a zapojil se. „No a ten její mužskej je černoch?“ „Hovno. Vona nikoho nemá. Bába do ní furt hučela že chce vnoučata, tak na to šla. Mladá to dopředu nevěděla, že to bude černý. To je celý.... celý.... anonymně,“ vynesl dědek další trumf svojí historky.

Anonymně. Když to slovo říkal, dal si na tom záležet. Vyslovil ho trochu jako příslušník lepší společnosti ze třicátých let, nebo aspoň jak si myslel že tak příslušníci mluvili – anonýmně. Třetí dědek to po něm zkusil zopakovat. Cizí slovo vždycky zabere. Dědci o tom chvíli přemýšleli. Pili po tichu pivo a představovali si to. Anonýmně. Jak chudák holka a jak bába stará do ní, a jak doktor. A jak předtim ten černoch do zkumavky. „Ale hezký to má, to jo,“ přerušil ticho majitel historky. „Ale úplně černý. A ten mizera za to určitě dostal eště nějaký prachy,“ přisadil si.

Odteď, když tu historku bude vyprávět, už v ní ten mizera vždycky nějaký prachy dostane. Možná i pár tisíc, mizera. To je svaté právo majitelů historek, přisadit si. „No mít to vod tebe, tak je to sice bílý, ale úplně blbý,“ rozřehtal se nejžíznivější dědek v čele stolu, až mu vylezly černé zuby. Zaklonil se smíchem na židli a druhý dědek taky. Majitel historky ne. „No s tebou by to vyhrála,“ opáčil uraženě.

Dědci ještě chvíli anonymně přemýšleli. Pak to třetí rozeskl. „Tak mi řekni, jestli tohle je smysl života.“ Hotovo dvacet. Druhý dědek objednal kořalku. Janičko, řekl paní servírce.

Když autor blogu tuhle historku poslouchal, seděl ob stůl od dědků. Z oken hospody se díval do oken svého bytu. Byl v přízemí a okna měla bílé mříže, aby autor blogu v případě požáru neměl kudy utéci. A kus za těmi mřížemi - v případě požáru, kus za nimi byla ta vlhká díra, sklep s pár natlučenými platy vajec. Zkušebna kapely První – Poslední. Bylo tam prázdněji než jindy. Kluci totiž přišli v pořadí již o druhého baskytaristu. Basák s kouzelným jménem Walter Schrott jim před pár týdny dal vale.

Bylo to přesně rok po prvním společném koncertu. Kluci ten den měli vystoupení v jedné díře na Starém městě hlavního města. Klubu, kde pro dým z cigaret, vlhko a smrad nebylo vidět na dva metry. V klubu, kde obvykle koncerty neprobíhají. Jejich účinkování se dehrávalo v zadní části hospody. Byl tam malý barový pult. Taková výpomoc velkému baru, kdyby bylo narváno. A protože narváno nebylo, někdo pult zakryl dřevěnými deskami a vymyslel, že na nich bude sedět bubeník a bubny. Zbytek kapely bude dole pod ním poslouchat rány z velkého bubnu, kopáku.

Zvukař ten večer nepřišel. Den před tím se prý tak sundal, že nemohl dojít. Ani dovolat se mu nešlo, jsk se sundal. Bídnou aparaturu klubu se snažila zprovoznit obsluha podniku a muzikanti z dalších kapel, kteří První – Poslední na koncert přizvali. Asi po dvou hodinách se to povedlo. Tak nějak, povedlo. První kapela večera, Třetí stupeň tortury, spustila řvoucí peklo. Píseň proti Americe střídala píseň proti konzumu. A někdy v mezeře mezi těmi dvěma songy přiběhl bubeník Mirek za autorem blogu. „Pojď se mnou, to musíš slyšet,“ řekl a divně se smál. Přivedl ho na velký bar za basistou Walterem. „Řekni mu to,“ pobídl Waltera. A Walter to řekl. Hotovo dvacet. Úplně černý.

Ten večer odehráli První – Poslední jeden ze svých nejsyrovějších a nejostřejších koncertů. Když po nich hrála pořadatelská skupina 1+Vrata, přišla do díry, do klubu, do hospody hlídka městské policie. Muž a žena. Blonďatá paní, spíš dívka ve věku Omastků - Bigbítů. Ale svalnatější a jistější sama sebou. Řešila s kolegou případ. Prý stížnost na hluk. Prý je hodina ta a ta. Na dvojici se ale okamžitě pověsilo několik lidí, kteří se předtím mezi sebou neznali, a které spojoval vztah k lehkým drogám a nenásilí. Začali se zmatenou dvojicí strážníků diskutovat o nenásilí, lehkých drogách, toleranci, občanské společnosti a listině práv a svobod, kterou znali skoro zpaměti. Taky nadhodili otázky typu „kdo jsme, kam kráčíme a jaký je náš cíl.“ Bylo ke druhé ranní.

Než se jim ozbrojená dvojice v černém vymanila, 1+Vrata dohráli poslední píseň a začali balit kytary. Pak dvojice strážníků prohlásila koncert za úředně ukončený a odešla. Vyřešila případ, udělala přítrž, vyhověla občanům. Veřejný pořádek musí být.

Autor blogu ale přemýšlel, proč se strážníci o hlasitou hudbu vůbec zajímali. Sotva vešli, musel je švihnout přes nos smrad lehkých drog, museli minout gauč plný lidí ve slunečních brýlích, kteří samou nirvanou už ani nemluvili a na stole se jim válela plastová lahev s alobalem na hrdle. Museli toho vidět a minout spoustu. Ale úkol je holt úkol. Hlasitou hudbu vyřešili, to je důležité.

Den na to napsal autor blogu inzerát na internet a stejně jako všichni ostatní se tam vydával za někoho jiného. Tentokrát za úspěšnou kapelu První – Poslední, bigbít a rock, vše v jednom balení a výhodně. Čekal záplavu odpovědí, ale nepřišly. Vzpomínal, jak Walter byl před rokem a půl jejich úlovek na dvacátý pokus. Bál se, že se to bude opakovat.

Odpověď ale přišla třetí den. Nový basák Vojta hrál v málem úspěšné kapele. Vyprodávali sály, ale tlačili slávu tak, až Vojta nevydržel. Příští koncert v klubu Modrá vopice byl Walterův poslední. A první, kam přišel Vojta. Jedeme znova, půjde to. Kluci už mají domluvený koncert na Moravě. Pojednou do Olomouce. Půjde to. A budou hrát v blázinci v Bohnicích. Půjde to. Půjde.

Víc příště.

Komentáře

Přidat Nový