Naše kapela, díl dvacet pět. Jak jsme málem byli v televizi

Středa, 04 Listopad 2009 12:11

Už jsme málem prolomili ledy. Už jsme málem byli v bedně. Ale skončilo to jen historkou, kterou se už pár měsíců dobře bavíme. Díky Mirku, náš bubeníku.

Na začátek je důležité říct dvě věci. Nikdo z nás nemyslí vážně, když si dělá legraci z postižených lidí. Naopak. Kohokoliv, kdo má oproti zdravým lidem nějakou nevýhodu, je potřeba podporovat v zapojení do společnosti. To myslíme vážně.

Za druhé je důležité říct, kdo je náš Mirek. Je to kluk s dredy na hlavě. Je to kluk, který vždycky chodí pozdě a spousta věcí je mu úplně jedno. Je to kluk, s níž jsme se deset měsíců zkoušeli dohodnout na názvu kapely a je to kluk, který za kapelu dýchá.

Taky díky jeho kontaktům přišla ta nabídka na koncert. A ne ledajaký. Představte si nasvětlený sál pražského Žofína. Na pódiu stojí kapela Kryštof a Richard Krajčo se pomalu loučí s kariérou, protože ví, že na něj lidi ve vteřině zapomenou. Za chvíli totiž vystoupí kapela První - Poslední. Tak nějak si to Omastkové představovali. Už si skoro žehlili maturitní saka.

Večer na Žofíně měl být charitativní, pořádal ho pán, který má sám handicap. Autor blogu a Mirek si s ním domluvili schůzku, aby doladili detaily koncertu. Jako kolik písní budou hrát, v kolik hodin a kolik ručníků budou mít v šatně. Jenže autor blogu ten večer nemohl přijít, zdržel se v zaměstnání. Mirek tedy sedl do metra a na schůzku odcestoval sám.

Od téhle chvíle zná autor blogu všechno jen z Mirkova vyprávění. Pokaždé se jeho verze lišila a pokaždé byla ulítlejší. Tu první slyšel autor blogu ještě ten večer. Trávil ho v baru na smíchovské pláži. Mirek volal sám, ale mlčel.

„Tak co?“ zeptal se autor blogu. „Nic,“ řekl Mirek. „Tak proč voláš?“ nedal se autor blogu odbýt. „No, že jsme měli tu schůzku,“ řekl Mirek. „No a?“ zkoušel to pořád host baru na smíchovské pláži. „No nic,“ znělo suše ze sluchátka. „Ta jste se asi na něčem domluvili, ne?“ „Ani ne,“ znělo tiše z telefonu. „A co teda říkal?“ docházely síly pod rákosovým deštníkem. „Že bysme měli hrát něco veselýho, aby to bavilo děti,“ zněla bubeníkova první konkrétní věta. „Aha, ale to my nehrajeme, ne?“ divil se autor blogu nad pivem. „Ne,“ přitakal mu telefon. „A teda budeme tam hrát?“ zkoušel se už z hovoru vykroutit. „No asi jo,“ dostal odpověď, poděkoval a zavěsil se slovy, že bubeníkovi ještě zavolá zítra. Mirkův hlas zněl nějak tak, jak mluví na pirátském videu osmnáctiletý americký voják zajatý v Afghánistánu Al Kaidou.

Druhý den si psal s bubeníkem přes počítač. Už to bylo lepší, žádný vousatý Talibanec na něj už nemířil. Myslím, že teď všechno nejlépe vystihne přesný přepis komunikace. Mirek nejdřív popisuje, že si ho pořadatel pozval domů. Byl to vozíčkář po těžké obrně...

Petr (12:12):
Směje se jako dusící se kůň? Tys ho rozesmál? Čim?

fun.sun (12:13):
No, normálně ... Jsme se bavili ...Dali jsme si kafe a pivko ...

Petr ‎(12:13):
a on se ti teda smál? byl drzej?

fun.sun (12:14):
Ne, nesmál se mi, ale je trochu voprsklej, ale to je tím že je postiženej... Já bych po nikom nechtěl, aby mě převlékl, když bych se pomočil :)

Petr (12:14):
on to po tobě chtěl?

fun.sun ‎(12:15):
No, vzhledem k tomu, že nikdo jinej nebyl k dispozici ...

Petr ‎(12:15):
nemusíš o tom mluvit, jestli tě to ještě mučí....

fun.sun ‎(12:15):
Ne, v pohodě ...

Petr (12:15):
tak jaký to bylo? má větší péro než ty?

fun.sun (12:15):
Co ?
cože ?

Petr ‎(12:15):
to převlíkání

fun.sun (12:16):
Co jako ? No, normálně jsem ho převlékl ...

Petr ‎(12:16):
jako fakt?

fun.sun ‎(12:16):
No, jako fakt ...

Petr (12:16):
on ti řekl "dobrý den, já se pomočil, můžete mě převléci?

fun.sun ‎(12:16):
no, skoro ...

Petr (12:17):
a budeš taky takhle pomáhat mě nebo martinovi?

fun.sun (12:17):
Když budete kryplové...

Takže z toho tak nějak vyplývá, že tenhle Mirkův zážitek byl jediným vrcholem našeho snažení dostat se do televize. S pořadatelem už si schůzku nedomluvil, nepřemluvil k tomu ani autora blogu. Ale je to hodný kluk, ten Mirek. Nikdo z kapely by od něj nečekal takovou míru dobročinnosti.

Ale kluci se do telky nakonec dostali. Byli mezi aktéry festivalu kapel spřízněných s Hospodářskými novinami nazvaného HN Fest. Odehrál se o pár týdnů později v mecce bigbítu, pražském klubu Vagon. Omastky si přišla spolu s ostatními natočit UPC a autor blogu zkoušel svých deset vteřin slávy využít co to dalo. Řekl, že přijímají saxofonistu, že natočí regulérní desku a že mají stránky prvniposledni.eu. Víc toho nestihl. Je to na youtube. A tu desku natočí. A toho saxofonistu už mají.

Čili víc příště.

Komentáře

Přidat Nový

Pavel

|84.42.202.xxx |2009-11-05 21:30:10

Jako vždycky skvěle napsaný :-) Resp. je to čim dál lepší, u těch blogů
se směju. Si to nemůžu číst v práci, pak to vypadá že nic nedělám. A
já tak nechci vypadat. Jestli mi jako rozumíte.

Marije

|193.165.7.xxx |2009-11-06 09:46:22

Já se taky směju, ale škoda, že už jsem to dřív slyšela :) Jinak bych se
dneska smála víc. :)

Člověk

|62.245.75.xxx |2009-11-30 00:00:04

Já se nesměju, protože mě převlík blbě.