kapela První-Poslední

Ahoj babi. Já vim, že jsi mi říkala, abych už „nedělal tu skupinu“, ale nedám si říct. Teď jsme s klukama natočili bezva desku. Poslechnout ti jí nedám. Máma a táta ji taky neuslyšej. Možná ji pustím strejdovi Honzovi, protože hodně pije a už 29 let chodí s tetou Mirkou a furt se ne a ne vyžvejknout, jestli si jí vezme. Ono je to důležitý rozhodnutí a musí si to rozmyslet, víš? Jako my v kapele s tou deskou.

Jsou to tři příběhy. Příběh patnáctiletý holky. Příběh jedný rockový kapely. A příběh hořícího auta. Ten scénář je vyrytej hřebíkem do vlhký zdi – cestovního deníku kapely První – Poslední.

Autor: Martin

Rozhovor ze zkoušky, kdy kapelu ve zkratu opustil basák Walter a kluci řešili, zda mají dát koncert v Olomouci, který byl právě domlouván pod jeho záštitou. Martin: "Ty jo, já nevim Já bych to zrušil, stejně to do tý doby nebudeme umět." Petr: "No nee, je to všechno domluvený tam ty lidi přijdou i tak. Ty kapely maj 400 fanoušků na facebooku. Neboj!" Martin: "Já si jenom myslím, že koncert, který dělámě díky ex-basákovi a kvůli jeho ex-přítelkyni, nemůže nikdy dobře dopadnout." "Máme potvrzenejch 28 lidí" křičel Petr a aby to zdůraznil, poskakoval na místě. Martin: "Hm, budeš rád, když přijde vůbec Walter."

„A vod koho to víš?“ položil dědek půllitr na stůl. Další dva dědci, kteří s ním seděli u stolu, udělali totéž. „Vod něj,“ odpověděl prostřední z nich. „Von ti to řikal, jo?“ ujišťoval se. „Jo, řikal. Je to úplně černý,“ vynesl trumf svojí historky dědek.

Už jsme málem prolomili ledy. Už jsme málem byli v bedně. Ale skončilo to jen historkou, kterou se už pár měsíců dobře bavíme. Díky Mirku, náš bubeníku.